Všichni víme, že emoce provázejí každého člověka od narození. Již malé miminko nám umí dát zřetelně najevo své pocity libosti či nelibosti, radosti nebo strachu. Čím je dítě starší, tím více vnímá své okolí a reaguje na ně emocemi, jejichž škála se postupně zvětšuje. Na konci prvního roku věku dítěte tak bezpečně poznáme, kdy má radost, kdy zlost, kdy se bojí nebo je překvapené. V předškolním věku se pak kvalita citového života začíná postupně měnit. Na dítě totiž působí celá řada vlivů, které utváří jeho osobnost, čímž získává další a další zkušeností. Jeho city se stávají komplexnějšími, bohužel si s nimi ale často nedokáže správně poradit a dochází tak k situacím, ve kterých bychom se mi rodiče nejraději neviděli. S nástupem do školy pak city dozrávají a formují se. Měli bychom proto dítěti věnovat dostatek času a pozornosti, aby se u něj mohla dostatečně rozvinout tzv. emoční inteligence neboli schopnost umět správně zacházet se svými pocity a také správně reagovat na pocity druhých.

Vztek je emoce, která je běžnou součástí našich životů a byla popsána již před několika tisíci lety. Okolo druhého roku věku dítěte přichází tzv. období prvního vzdoru. Děti si začínají více uvědomovat samy sebe, zkouší, kam až mohou zajít, a bývá s nimi mnohdy velice těžké pořízení. Umí sebou totiž ukázkově mrsknout na zem v ten nejnevhodnější okamžik, kopat nohama a křičet tak, že by se za to nemusel stydět ani pavián v zoo. U některých dětí toto období trvá až do tří let věku, ale většinou naštěstí skončí dříve. Záleží však také na tom, jaké dítěti nastavíme hranice a jak si s jeho vzdorem dokážeme poradit.

Přestože v předškolním věku dochází k poklesu dřívějšího vzdorovitého chování, stále se osobnost dítěte v tomto období projevuje egocentrismem, sobeckostí a impulzivností. Prožitky předškoláků bývají velmi intenzivní, osobní a zároveň se mohou rychle střídat, protože děti jsou v tomto období citově labilní. Hluboké emoce mají většinou krátký průběh a rychle odeznívají. Nejčastějšími negativními emocemi u dětí tohoto věku jsou opět vztek a zlost. Proto je nutné, abychom vždy nejprve zjistili příčinu vzdoru, následně správně zareagovali (i když je to mnohdy o nervy) a hlavně, abychom dítě naučili, jak má své negativní emoce ovládat a zvládat. A jak na to?

Nejprve je potřeba zvládnout naše vlastní emoce, což mnohdy také není nic jednoduchého (zvláště tehdy, když se na nás a naše ječící dítě dívá celý dav lidí a čeká, jak se zachováme), obrnit se trpělivostí a hlavně … musíme být DŮSLEDNÍ. Dítě totiž musí vědět, že když něco řekneme, tak si za tím také stojíme a nezmění se to, ani kdyby se „stavělo na hlavu“.

Je třeba si také uvědomit, že dětské vztekání není způsobeno chybou v naší výchově nebo nějakou poruchou ve vývoji. Neznamená to dokonce ani problém v budoucnosti. Dětské vztekání je totiž jakousi přechodnou slabostí, ke které dochází během vývoje osobnosti, a dítě se s ní musí naučit pracovat a zvládat ji. Dětský vzdor je proto naprosto normální a přirozený. K životu zdravého dítěte patří stejně jako to, že se naučí chodit a mluvit. Děti nám svým vzdorem dávají najevo, že jsou tady, že jsou osobnost, ale i to, že nás potřebují. Bohužel to zatím jinak dát najevo neumí, proto je na nás rodičích, abychom jim ukázali, že to jde i jinak a lépe. Dítě se bohužel nenarodí s tím, že by vědělo, kam až může zajít a ani neví, že když něco udělá, může to být špatně. Musíme jim proto hned na začátku „vzdorovitého“ období nastavit jasné hranice a důsledně dbát na to, aby nebyly překračovány, i když to někdy bývá o nervy. Zapomeňte tedy raději na tzv. „volnou výchovu“, která je právě „in“ a vytrvejte, jednou nám dítě poděkuje. Výsledkem volné výchovy jsou totiž většinou rozmazlení a sebestřední jedinci, kteří nemají úctu k nikomu a k ničemu kromě sebe samých, a to přece nechceme.

Proto:

  • Předcházejte konfliktům

                    Určitě to neznamená, že v rámci zachování klidu dítěti dovolíte všechno, co si zamane. Můžete ale zkusit předvídat, kdy by mohlo dojít ke konfliktu. Díky tomu pak můžete v předstihu reagovat a zamezit případné scéně. Na pískovišti začněte například pomalu balit věci s tím, že si dítě ještě může hrát, než to uděláte. Ono pak má dost času na to, aby se na odchod dostatečně duševně připravilo. Není dobré dávat dítěti prudké a náhlé příkazy, protože je ještě nedokáže dostatečně rychle zpracovat a díky tomu pak reaguje neúměrně. Stejně tak, když jdete na nákup, dovolte dítěti, aby si s sebou vzalo svoji oblíbenou hračku. Jestliže bude mít něco v ruce, zabaví se a vy se vyhnete nákupním scénám. Je jasné, že toto nebude fungovat pokaždé, ale za pokus to stojí.

  • Zachovejte si chladnou hlavu

                    To se hezky říká, ale hůř provádí. Znám to z vlastní zkušenosti, protože má nejmladší dcera je opravdu ukázkový příklad vzteklouna. Když totiž dítě uvidí, že na nás jeho „vztekací“ scéna neplatí, většinou přestane. Jeho cílem je přece upoutat naši pozornosti a dosáhnout svého, a když se tak nestane, nemá přece smysl ve scéně pokračovat. Neznamená to však, že odejdete z místnosti a necháte dítě jeho osudu. Naopak. Pokud zrovna kolem sebe nešermuje a nekope do všeho kolem sebe, jděte k němu a obejměte ho. Je pravděpodobné, že se rychleji uklidní. Jeho vlastní reakce totiž mohou být i pro něj natolik děsivé a nezvladatelné, že by si mohlo ublížit. Je ale důležité, aby dítě vědělo, že objetí neznamená ústupek. Naopak, je opět důležitá důslednost, protože pokud nebudete důslední, dítě z vás bude mít legraci a bude si dělat to, co se líbí jemu.

  • Nastavte dítěti zrcadlo

                    Nedávno jsem na internetu viděla krásné video. Matka je s dítětem v supermarketu. Dítě samozřejmě chce, aby mu cosi koupila, a chystá předvést „vztekací“ scénu. Než k ní ale dojde, matka se na dítě podívá, sama sebou plácne na zem a začne se vztekat přesně tak, jak to mělo v plánu dítě. To stojí s otevřenou pusou a nezmůže se vůbec na nic. Nakonec věc bez křiku položí a v klidu s mámou odchází.

                    Řekla bych, že toto je ukázkový příklad nastaveného zrcadla. Nemyslím si, že bych to dokázala někde na veřejnosti, jak tomu bylo v reklamě, ale doma, proč ne… Pokud totiž dítě na vlastní kůži zažije jaké to je, když se vzteká někdo jiný, tak si to příště rozmyslí. Najednou totiž v našem chování uvidí samo sebe, což pro něj bude velmi nepříjemné. Na konci našeho divadla však nesmíme zapomenout zdůraznit, že jsme to udělali schválně, aby dítě vidělo, jak je jeho chování ošklivé. Pokud bychom na to zapomněli, utvrdili bychom dítě v tom, že vztekání je běžnou normou komunikace, což zcela určitě nechceme.

  • Vykliďte bojové pole

                    Je téměř jisté, že nejlepší „vztekací“ scénu dítě většinou předvede někde na veřejnosti. V takovém případě je nejlepší milé dítko popadnout a odnést někam, kde se bude moci vyvztekat bez velkého publika. Pokud jste právě v obchodě, je dobré, co nejrychleji ukončit nákup (i za cenu toho, že nakoupíme, až se dítě uklidní) a jít ven, kde dítě necháte vyvztekat. Ono ho to obvykle rychle přejde, když uvidí, že vy jste v klidu a ono nemá šanci dosáhnout vztekem toho, co si umanulo. Pokud ale dítěti ustoupíte, tak se sice pro tentokrát rychle uklidní, ale můžete si být jistí, že příště vám předvede scénu ještě o mnoho lepší a bouřlivější.

  • Zbytečně netrestejte

                Většina z nás má neodolatelnou chuť vztekajícímu se dítěti pořádně nasekat na zadek, aby si pamatovalo, že takto se teda chovat nebude. Bohužel ale musím říci, že efekt je většinou nulový a milé dítě se začne vztekat a řvát ještě víc. Což nás rodiče také ještě více rozpumpuje a k výprasku a řevu dítěte přidáme i řev náš, takže je to kdo z koho a děsná scéna, bez vyhlídky na rychlý a klidný konec, je tady. Je potřeba si ale uvědomit, že děti se ještě neumí vyrovnávat s frustrací, která přichází v okamžiku, kdy se věci nedějí podle jejich představ. Pokud něco není podle nich, zaplaví je vlna negativních emocí, se kterou neví, jak mají naložit, což se následně projeví právě záchvatem vzteku a zuřivosti. Proto nejdříve zjistěte příčinu a následně jednejte. Ukažte dítěti, že chápete jeho nespokojenost a dejte mu najevo, že ho máte rádi i přesto, jak ošklivě se zachovalo. Promluvte si o tom, co se právě stalo, a nezapomeňte být důslední. To je totiž to hlavní, pokud chcete vychovat emočně zralého člověka. Dítě se pak většinou omluví a přitulí se k vám s tím, jak moc vás má rádo. Nikdy ale nejednejte tak, aby dítě považovalo své chování za selhání a cítilo se kvůli tomu špatně. Je naopak nutné, aby vědělo, že chybami se člověk učí.